Nově krásná

3. září 2015 v 17:04 | ichos
Dneska na mě byli lidi vážně milí. Jako fakt.
Paní v opravně oděvů, prodavačka u Bati na Flóře. Ta druhá zmíněná měla potřebu povídat mi o svém přechodu (ne pro chodce). Ale proč ne, zajímavější než boty.
Nicméně nové botky jsem zakoupila. Mám z nich radost, jsem elegantní ichos. K tomu dvě blůzky z HM. vyřadila jsem nějaké staré oblečení, což vždy potěší.
Jsem krásně nová a nově krásná.
 

Jako v pekle

3. prosince 2014 v 8:43 | ichos
Včerejší den byl tak trochu peklo. Vlastně docela dost.

Ráno jsem měla nepříjemný telefonát s mámou bývalého ohledně věcí, které jsem si prý odnesla z jeho bytu neprávem. V lednu. Nevím, co na to říct, na všem jsme se domluvili a čisté svědomí nemám jen ohledně ledničky, která je ale pár let stará a beru ji jako náhradu za psychickou újmu :)
Po práci jsem měla sraz pro změnu se svou mámou a šlo se do jednoho hotelu v centru na raut. V čertovském stylu. Ředitel hotelu, Švýcar s rohy a parukou, mluvil slušně česky a ke konci se rozpovídal o potřebě kvalitních snídaní u nich v hotelu, protože konkurence je prostě velká. Všude kolem strojené úsměvy asistentek z firem, které klienty právě v tom hotelu ubytovávají a tohle je vlastně akce pro ně. My s mámou jsme si daly sýry (švýcarské, jak jinak) a borůvky se šlehačkou a víno a moc strojených úsměvů jsme nevyprodukovaly, aspoň myslím. Na vysvětlení - mamka je též asistentka.

Doprava v Praze dobrá, bydlím a pracuju totiž tak, že nemusím využívat nutně tramvaj. Děkuji za optání:)

V 9 jsem byla v posteli


ichos

20. června 2014 v 10:51 | Myšlenka č. 1
Žena se nemůže vedle muže cítit jako žena, pokud on není muž.

Muž se nemůže cítit vedle ženy jako muž, pokud ona není žena.
 


Piha která zůstává

15. června 2014 v 13:09 | ichos
Zajímavá věc.

Zjistila jsem, že mám na ruce ještě pořád tu pihu, podle které jsem jako malá poznávala, která ruka je pravá.
Další zajímavá věc je ta, že piha, která obdobně sloužila pro rozeznání ruky levé, zmizela. Kdoví kam a kdoví proč.
Pravá piha stále je pod hlavním kloubem ukazováčku, levá bývávala na levém palci.

Můžeme se domnívat, že pravá ruka je důležitější. Dělám si autoškolu, potřebuju tedy poznat, kdy dát přednost zprava. Jsem pravák, pravou rukou píšu, obracím palačinky, hrozím psovi, když neposlouchá. Hladím psa, když nakonec poslechne. Jsem pravicový volič. Když mě čeká něco zásadního, v ten den vykračuju pravou nohou.

Dřív jsem si myslela, že srdce leží v hrudníku vlevo, ale na kurzu první pomoci (autoškola) mi sympatický záchranář jasně vysvětlil, že leží uprostřed pod hrudní kostí. Demonstrativně několikrát zmačknul gumovou figurínu přesně na těch místech.

Myslím, že chápu, proč pravá piha nezmizela. Ale stejně bych byla raději, kdyby zůstala i ta levá. Protože když se do ztracena odebere jedno znamínko, druhé ho dřív nebo později může následovat. A mně pak zmizí jedna ze vzpomínek na časy, kdy to ještě všechno bylo přede mnou.


Salát s čokoládou a zpověď

16. dubna 2014 v 9:04 | ichos
V práci přišli s novým zlepšovákem.
To nikdy nevěstí nic dobrého, ani tentokrát. Pro mě to znamená vstávat o hodinu dříve (5:30) a zvládnout větší objem práce se zalepenýma očima. Uvidíme, někdy věci vypadají hůř na první pohled a časem se usadí.

Dnes ranní část práce probíhala bez problému, měla jsem dobrou náladu, protože včerejší pokec s holkama mi ji prostě zvednul. Před starými práteli si člověk nemusí na nic hrát. Já navíc nejsem dobrá herečka, vlastně nejsem herečka vůbec. Ale jsem ráda, když si mohu trochu postěžovat a ten druhý to pochopí. Nebo se tak alespoň tváří. Sám má starosti a radosti a já to chci sdílet. K tomu trocha dobrého vína, řecký salát, čokoláda a vím, že nejsem na světě nadarmo.


Běžný neobyčejný den

9. dubna 2014 v 20:27 | ichos
Takový obyčejný den. Pracovní ke všemu.
Když se podívám zpátky, nestalo se vlastně nic zásadního.
Pak zapátrám trochu hlouběji v paměti a už vidím, že ten den měl v sobě něco, co se nikdy nestalo a taky asi už nestane. Jako každý jiný den.

Jeden kolega spadl ze židle. Z ničeho nic najednou rána a chechtající se Péťa, kterej dřepí na kancelářským koberci se skvrnama od kafe a stěžuje si, že na židli chyběla opěrka na ruce a tudy vypadl. No jo, nejsme nijak bohatá firma, respektive máme šéfy, kteří na nás šetří, jak můžou. Já mám židli celkem slušnou, taky už tu nějaký ten rok pracuju. Péťa je nováček a sedí v rohu na hrozné židli. Ale pro studenty není lehký sehnat práci, a tak tu zřejmě bude sedět dál. Někdo náročnější by se na to asi vykašlal.

Po práci následovalo obvyklé venčení mého kokra. Chodím občas venčit mezi rodinné domy, které tu byly dávno před sídlištěm. Pěkně jsem si užívala pohled na tulipány, modřence a dokonce jeden rozkvětlý rododendrón. Kokr byl celkem poslušný. Prošla jsem kolem fotbalového hřiště a pokud nějaký pes zaštěkal, nebyl to můj, prostě pohoda. Reputaci si kokr pokazil až když jsem ho uvazovala u obchodu. Vzal čáru přes silnici a něco čmuchal před naším barákem. Nerada na ni zvyšuju hlas před domem, mám dojem, že to divadlo někdo sleduje za záclonou. Taky se trochu bojím, že se po mně ožene. Neměla by si to dovolit, ale pravda je taková, že když jde o jídlo, klidně na mě zavrčí. Ale šlo to s ní celkem po dobrém. Měla dobrou náladu. Jaká panička, takový pes.

Do krámu mířil kromě mě taky můj bývalý spolužák Tomáš. Myslím, že si mě pamatuje, ale nedává to znát, já dělám to samý. Byl takové to děcko - grázl. Už v 8 letech měl kázeňský problémy. Teď je podle mě nezaměstnaný a má psa jako já. Naši psi se zjevně mají rádi, dneska se očuchávali a dali si něco jako polibek. Koukala jsem, že Tomášovi to docela sekne. Asi na tom něco bude, že holky mají slabost pro záporáky. Navíc je hubeňour a to já mám ráda!


Skok odvahy

1. dubna 2014 v 9:01 | ichos
Nemám moc dobrou náladu.
Mám dojem, že změnit by chtělo vše - práci, přístup k životu, k sobě. Změny ale nemám moc v lásce.
Když se však k nějaké rozhoupám, většinou z ní mívám radost. Je to jako na "škole v přírodě" na Lipnici, kde jsme měli skočit z výšky asi 10 metrů, byli jsme samozřejmě jištěni a šlo o to překonat sám sebe. Byla jsem přesvědčena, že do toho nepůjdu, ale když skočili i ti největší srabíci, musela jsem přece taky! (na tom to taky celý bylo založený:) Už nahoře na tom stromě mi bylo krásně. Věděla jsem, že nervy budou brzy za mnou. někteří se nahoře rozklepali, nebo dokonce začali fňukat, mně bylo jenom krásně.


Cestování časem

25. března 2014 v 9:05 | ichos
Kdybych měla někam cestovat časem, bylo by to na gympl.
Do doby, kdy mi byla polovina, co je mi teď :-) Přijde mi, že všechno začínalo, lásky se teprve formovaly. Teď už to má mnoho lidí kolem mě jasný a daný a nezastírám, že jim závidím. Já jsem po rozchodu na začátku, ale zpět na gympl.

Nejlepší bylo, když jsme s kamarádkou Hankou rozebíraly kluky. Trávily jsme tím celé hodiny a dny po škole. Buď jsme chodily k ní domů, kde Hani něco uvařila a na posteli jsme pak řešily zásadní témata. Nenazvala bych to drbání, prostě jsme byly na stejný vlně a zajímalo nás to, jak to všechno dopadne, s kým budeme my a s kým ti ostatní. Kousek od Hančina paneláku bylo opuštěné "letiště" na malé modely letadel. Tam jsme taky chodily. Pokud se chystala nebo minula nějaká důležitá událost jako školní disco, výjezd se školou, rande atd., tak bylo zapotřebí to zevrubně pořešit. Oblíbenou zábavou bylo i stepování před domem našich vyvolených. Někdy se stalo, že nás tam viděli a my zdrhaly a ztrapněně pak zevlovaly někde ve křoví, než nás objekt touhy minul.

Ta doba taky způsobila, že jsem srostla s naším sídlištěm a je mi na něm dodnes fajn. Znám každou lavičku, houpačku, cestu. S Hani a někdy i dalšími holkami jsme tam tolikrát šly.

Co se týče mého dlouholetého kluka, který se se mnou loni rozešel, tak Hanka měla úplně na začátku sen, ve kterém jsme já a on byli spolu. Možná i to mělo vliv, že jsem ho pak prostě chtěla. Líbil se mi čím dál víc, šla jsem si za tím a nakonec jsme skončili spolu na devět let, než si našel někoho jiného. Teď už jsem starší a o kapku snad uvážlivější, takže se už snad nedám ovlivnit cizími sny, i když... Bylo mi s ním vlastně fajn. Ale nešlo o ideální vztah, což už teď vidím. Kvůli nám oběma.

Když jsem byla s bývalým a vzpomněla jsem si na gympl, tak mi to přišlo hrozně dávno. Přišlo mi to jako období, co se už nevrátí. A ono jo - po rozchodu jsem vlastně cestovala časem. Více se vídám s kamarádkama, i s Hankou. Zase mi pomáhá, zese mě vyslechne. Dává mi naději, že to bude dobrý. Jako zadaná jsem ji tolik nepotřebovala. Ale jsem zase zpátky. Z "manželky" se stala holka, co hledá. Moc nevěřím, že najdu, sny se podobají těm, co jsem měla ve 14ti. Jsem zkušenější, nechci opakovat staré chybí. V určitém ohledu jsme ale pořád stejné jako dřív, jen vypadáme víc jako mladý paní než slečny. Pár zklamání, radostí a zkušeností navíc, ale jinak se nic nezměnilo.

Díky, Hani.

Hodný lidi

4. září 2013 v 16:16 | ichos
Někdy si říkám, jestli je dobrý, když je člověk dobrej a hodnej.

Pro vesmírnou energii asi jo, ale jinak - mám dojem, že toho ostatní tak trochu zneužívají.
Navíc tahle doba a svět mi nepřijou, že by byly hodnejm lidem nakloněny. U kluků je to při seznamování braný jako handicap, holky potvory jsou taky tak nějak atraktivnější. Ačkoli pro toho, kdo hledá dlouhodobý vztah, to platit nemusí.

Co si o tom myslíte?


Život je pes

2. září 2013 v 21:30 | ichos
Už je to tak.

Je mi skoro 28, rozešel se se mnou přítel a já se učím znova žít. Že to přeháním? Ne tak docela. Byli jsme spolu 9 let a já už si ani moc nepamatuju, co bylo před ním.

Dneska jsem byla na cvičení na trampolínách, jumping se to jmenuje. Snažila jsem "vyskákat" všechen svůj vztek a zoufalství a měla jsem dojem, že mám na obličeji napsání "jsem single, kluk mě opustil a já kvůli tomu vyrážím do tělocvičny". Zjevně to na ksichtě nemám, ale připadá mi, že by to tam ostatní mohli vykoukat, kdyby chtěli J

Nejhorší na tom všem je zvykat si fungovat sama. Pokud jsem s kamarády, tak se člověk odreaguje, mluví o něčem jiným, anebo prostě o svých problémech a ti lidi vás nepošlou někam. Pokud jsou to opravdoví přátelé, tak ne. Ale co když zrovna nemají čas? O víkendu jsem chtěla hrozně jet na jeden festival a nikdo nemohl. Sama jsem si netroufla jet, ačkoli jsem nejdřív chtěla. Takže jsem fňukala a při tom šlapala na posilovacím stroji u rodičů, kde teď bydlím. Tragikomický výjev. Potom mě kamarádka zachránila, šly jsme se projít a k ní na víno.

Chtěla bych umět si vystačit sama, ale není to vůbec lehký. Jsem docela společenský typ. Zatím bydlím s rodiči, pak asi budu s kamarádkou, ale dost možná mě bydlení sama nemine. Tedy sama - s mým kokrem, ale i tak. No, nebudu se bát něčeho, co není na pořadu dne, ale chtěla bych být silnější, než jsem. Psychicky, ne fyzicky.)

Řekněme, že už je mi lépe, od rozchodu uplynuly asi 3 měsíce. Během nich jsem se chtěla rychle s někým seznámit a zjistila, že to nejde. Taky jsem si užila báječnou dovolenou v Řecku, stokrát se skvěle nasmála s kamarády, kteří mě v tom nenechali. Poznala jsem nové lidi a stihla se i tak trochu zamiloval, ale ne správně. Taky jsem někomu asi trochu zlomila srdce. Život je pes.

Dneska jsem si říkala, že to celé je určitě největší moje osobní tragédie. Člověk zažil různé průsery a zlé časy, ale tohle je takzvaná ztráta number one člověka. Ztráta důvěry v něj. Ostatní zlé věci, co se mi kdy staly, proběhly třeba v rodině a netýkaly se mě takto přímo. A pak byla jedna negativní věc, to už jsem chodila s přítelem, ale přešlo to a bylo dobře. Měla jsem v něm oporu, respektive brala jsem ho tak. A najednou jsem sama a koukám, jak je to jiný. Jasně, přítel nebyl bez chyb, ale poskytoval mi jistotu. Jasně, já mám taky chyby a hodně. Zpětně vidím spoustu z nich zcela jasně. Hodně jsem na něm "visela", chtěla jsem, aby byl hodně se mnou, vyčítala mu, že má víkendy plné svých aktivit. Ale i tak - brala jsem, že je mezi námi něco, co jen tak nemůže zmizet a ono jo. Stačilo, že se zamiloval a bylo to.

Můžu si vymyslet hromadu věcí. Udělat si řidičák, změnit práci, naučit se konečně vařitJ, sportovat. Není to takový problém. Problém je v tom, že bych se potřebovala zase uklidnit. Mít se ráda a hlavně zvednout si sebevědomí. Pak možná potkám někoho, kdo za to bude stát a kde vznikne něco dobrýho a vzájemnýho. Zatím si ale připadám jako ta houba, co jsem našla dneska u silnice a vítězoslavně ji povečeřela.

Mám červivou nohu.
(;

Kam dál