Únor 2010

let´s go having party

27. února 2010 v 13:30 | ichos
Včera jsem se zase pobavila s kamarády a kámoškomi. Tři holky slavily narozky a uspořádaly oslavu u jedné z nich doma. Po dlouhé době jsem si vážně zařádila. Měla jsem na sobě masku kočky (:-)) a protančila celý večer. Byla to oslava ve stylu českých pohádek. Každý přišel nějak vyfiknutý - nechyběla víla Amálka, čarodějnice či Broučci :). Hráli jsme Riskuj! a pantomimu, fakt si s tím holky daly práci a zabavily nás dokonale.
Pak jsem ještě v tombole vyhrála hrníček a dvě keramické kočky (jak jinak, když jsem též byla za kočku, no ni?:) Dokonce se mi podařilo se nenakalit a večer usnout bez takzvaného kolotoče. Probudila jsem se v půl 12 ráno a je mi fajn doteraz.
Ještě jsme si zavzpomínaly na sekundu, kdy jsme na školním výletě tancovaly ploužáky na East 17 a byly zamilovaný do úplně jiných kluků než dnes :). Tenkrát tak nějak o nic nešlo, člověk byl v jednom kuse vysmátý a řešlil taky úplně jiný věci než dnes. Ale to je asi normální a teď je to též fajn. A včerejší mejdlo mi to potvrdilo - jsme starší, ale stejně umíme zapařit na Dalibora Jandu a Chinaski :D Vlastně jsme to pořád my, jen už ta puberta se nevrátí, a taky jsme rozumnější. No jo no:) Ale já jsem střelená pořád, už mi to asi zůstane;).

P.S. na oslavě se hodně fotilo a opět jsem si potvrdila, že jsem zoufale nefotogenická. Teď se to ještě umocnilo tím, že mám ocas a na hlavě kočičí škrabošku :)

je suis homo

23. února 2010 v 14:55 | ichos
Teď jsem dala na facebook písničku Globální oteplování od Nightwork. Určitě ji znáte, je jí všude plno. A pak jsem si uvědomila, že mám mezi přáteli dva gaye. Sakra. Snad se neurazí... Musí to být strašně zvláštní, když se do vás pořád někdo "ztrefuje". Je jasný, že jsou zvyklý a asi je jen tak něco nerozhází, ale přece jen jsem si říkala, že jsem si to mohla raději odpustit.
Tihle dva to nikdy nahlas neřekli, ale jde o to, že všichni víme, že jsou čtyřprocentní... Jezdí spolu na dovolené, všude mají společné fotky a jednou jsem zahlídla vzdušnej polibek, kterej jeden druhému poslal :-) Chci jen říct, že podle mě je taková láska naprosto v pořádku. Většina lidí se mnou asi souhlasí, ale už jen to, že to tady takhle píšu, značí, že úplná samozřejmost to není a já bych chtěla, aby byla. Jestli mi rozumíte :))
Nikomu tím svým vztahem neubližujou, snad jen holkám, které si na ně brousí zuby... Přesto bude někdo říkat, že "je to proti přírodě" a že "by mohli zatnout zuby a najít si ženské". Fakt síla, povím vám. Narodíš se, seš jinak orientovanej než většina lidí. Časem je to na tobě poznat. Část lidí tě považuje za podivína, část se ti směje, část se ti vyhýbá, část tě bere. Nebo to taky není poznat. Zdá se mi, že je to boj, kterej nekončí (ale to známe i my heteráci, že ;). Kdybych se narodila jako lesba, asi bych jednou ten "coming out" provedla. V tu chvíli, kdy se člověk svěří svému okolí, se to vlastně dozví všichni, protože tichá pošta funguje vždy spolehlivě. A já říkám - dlabat na to. Každej jsme nějakej. Raději říct, že jsem gay / lesba, než se užírat a trápit. Je to samozřejmě věc každého. Já bych to asi vyklopila, protože jsem taková - otevřená a nerada něco tajím. Někdy na to ale dojedu... V tomto případě bych volila raději být občas terčem vtipů, než vymýšlet nějaké výmluvy například.
Abych neodbočila - je mi jasný, že není jednoduchý jít s pravdou ven. Je to ve skutečnosti DALEKO těžší, než si vůbec umím představit. Jeden z těch mých známých už to tají léta a dokonce mu jedna kámoška hraje "přítelkyni".
Zkrátka a dobře, myslím, že Nightwork udělali dobrou písničku. Je teda šílěně vlezlá, ale zase říká: neboj se přiznat si (okolí), že seš gay. Paroduje zažitej stereotyp gayů. A taky to, že prej je dnes moderní být gay. Nevím, tohle moc nepozoruju. ;-) Spíš se mi zdá, že pánové o sebe začali víc dbát. (A pak slyšíme: "Ty vole, ten je nafintěnej, vypadá jako gay.") Ale to je něco docela JINÉHO, než být skutečný gay a není to vůbec špatný, pokud se to nepřehání.
Ale to už je jiná pohádka.

Tak dobrou noc, děti! ;)

P.S. Kluci, nezlobte se na mě ani na Nightwork, mám Vás ráda <3 Buďte nad věcí...

smilin´or cryin´?

21. února 2010 v 22:49 | ichos
Všichni z mýho okolí koukaj na hokej. Jenom já si dávám další dávku The Killers, abych se trochu vzpamatovala. Hlavně už dneska žádnej adrenalin (proto nečučim na ten hokej, chápete, jo?;)
Celej den jsem se učila a jsem vymačkaná jako citron. Kdyby se mě někdo zeptal, o čem jsem četla, tak fakt nevím - jeden totální maglajs. Právě jsem se odhlásila ze zkoušky, ono to počká. Nehodlám se zbláznit, ačkoli se začínám smiřovat s tím, že jestli ten bc. někdy získám, tak budu poslední z posledních. No nevadí. Připomíná mi to písničku od The Tap Tap o lžičce, která vždycky zůstane v šuplíku jako poslední. (Nevím teda, jestli je to přímo jejich písnička nebo ji převzali, to CD jsem zašantročila).
Když už teda odbíhám - znáte The Tap Tap? Je to kapela složená z tělesně postiženejch, většinou vozíčkářů z Jedličkova ústavu. Už jsem je viděla několikrát na fesťáku a vyzařovali takovou POZITIVNÍ ENERGII! Neskutečný. Přitom by mohli někde vňukat a nadávat na svůj osud. Jako tady teď kňučím já. A oni úžasně hrajou a zpívaj a jsou vyrovnaný - aspoň tak působí.
Jejich frontman je perfektní, když něco řekne, tak to sedí. A on je zrovna docela ukecaný, což je príma :-)
Pokud je neznáte, určitě si je poslechněte. Já jim ráda udělám reklamu, protože jsou to sluníčka. A takových není nikdy dost. Anebo rovnou přidám odkaz:

Jo a věnuju ho všem lidem, co rozdávají dobrou náladu. Hlavně jedný paní pokladní v Bille, co se pořád směje:-))

Takhle to dopadá...

20. února 2010 v 23:36 | ichos
Jsem pako. Před chvílí jsem napsala článek, takové vyznání to bylo, a pak jsem si vše úspěšně smazala. No nic. Doufám aspoň, že to na mě odněkud nevyskočí, až dopíšu toto:).
V kostce chci říct tohle:
Ráda bych přestala být urážlivá. Není to vůbec lehký, protože jsem se naučila, že se takhle dá reagovat na vše, co se mi nelíbí. (Teda skoro na vše. Když mi například ujede bus, nedávám lidem na zastávce najevo svou uraženost:-)
Pak bych chtěla být tolerantnější, hlavně vůči těm nejbližším. Víc respektovat lidi kolem. Být více v klidu... Je toho spousta.
Abych si tu jen nesypala popel na hlavinku, tak v některých ohledech mám ze sebe i radost. Například ráda chodím do práce. Kdo to může říct? Moc nás nebude. Možná nějací velcí šéfové, ale to já fakt nejsem :-D. Pak si o sobě myslím, že se mi podařilo spoustu věcí si sama v sobě ujasnit. Například už vím, co mám ráda a jaká zhruba jsem. Není to se mnou jednoduchý. Občas plácám pitomosti a pak mě to mrzí. Všechno přeháním, všeho se bojím. Nejsem moc sebevědomá. Mám ale ráda svého K., kluka, kterej mě bere takovou, jaká jsem. <3

O bytech a lidech

19. února 2010 v 16:36 | ichos
Znáte to, ne? Přijdete k někomu domů a od první chvíle se tam cítíte dobře. Barvy zdí lahodí oku, je tu teplo tak akorát, každý kousek nábytku na vás dýchne dobrou atmosférou toho místa. Dokonce i to kafe vám moc chutná.
Zajímavé je, že mnohdy vůbec nezáleží na tom, zde je vybavení bytu moderní, nebo zastarelé, zda je tam uklizeno, nebo trochu binec. Podle mě jsou to z velké části lidé, kdo vytváří ve svých obydlích "náladu". Ta zde pak zůstává i ve chvíli, kdy majitel není doma.
Někde do krásně voní - dotyčný či dotyčná asi rádi vaří a já mám hned chuť zasednout ke stolu a dát s bábovku a čaj. Jinde to sice moc nevoní, ale člověk to prostě musí odpustit. Zjistí totiž, že onen člověk má rád "zviřátka" a chová doma třeba fretku :-)
Moje teta byla takzvaná "stará panna", nikdy se nevdala. Přišli jste k ní domů,všechno bylo uspořádané, na svém místě, nikde ani smítko prachu. Teta měla prostřeno a my se nechávali hostit, vše bylo lahodné, bez chybičky. Když se však člověk rozhlédl kolem, ten byt tak nějak dýchal samotou. Kytky splývaly k zemi a působily na mě, jako by byly unavné tím, jak si s nimi teta povídá. Jakmile skončilo cinkání našich příborů a pískání konvice, vždycky jsem v tom bytě silně vnímala zvláštní smutek, ale taky určitý osvěžující klid. Někdy si na ten klid vzpomenu, když v zmatku města někam spěchám a toužím po tom strčit hlavu do písku a v klidu meditovat.:-)
Každý se snažíme vytvořit si doma prostředí, v němž nám bude dobře. Někdo na tom pracuje víc, jiný méně. Mně je dobře, když se obklopím teplými barvami a dárky od lidí, které mám ráda. Tak se mi daří přečkat zimu. A pak samozřejmě potřebuju ty dobré lidi:-)
Znám ale jedince, kterým stačí notebook a mohli by bydlet na zámku nebo v myší díře, na tom už jim vlastně nesejde:-)
Nedávno jsem byla na návštěvě u kamarádky. Bydlí krátce v bytě po rodičích, nemá tam zatím moc svých věcí a zkrátka byt vypadá jako vystřižen ze 70. let. Stará paneláková kuchyňská linka, lampa z Prioru, umakart. Cítila jsem se tam opravdu zvláštně. Trochu jako v seriálu Vyprávěj:-) Jsem si ale jistá, že až se tam více zabydlí, byt na mě dýchne jinak. Bude to nějak souviset s její osobností.
Rozhodně bych zařízení bytu nepodceňovala. Je třeba cítit se tam dobře, odstranit věci, které nás nějak ruší a lezou na nervy (óóó, to jsem si oddychla, když jsme vyhodili ten červený koberec:). Za sebe mohu říct, že obdivuju současné bytové designéry, jak dokážou proměnit do krásy některé byty či domy. Někdy mi však přijde, že ten výsledek působí chladně a nezabydleně, i když je vše "stylové" a "dokonale sladěné". Věřím, že až si majitelé bytu vše trochu změní podle sebe, vytvoří zde "lehký bordel" a "tu skříň šoupnou jinam, protože tady je sice hezká, ale blbě se do ní leze", pak bude výsledek ještě o moc lepší.

Zdraví Vás a trochu slunce prosvítajícího do těch našich bejváků přeje

Ichos

Valentýn nemá nikdo rád

15. února 2010 v 22:59 | ichos
Tak se mi zdá, že Valentýn je v našich krajích svátek poměrně neoblíbený. Dokonce jsem četla,že hodně lidí by raději strávilo tento svátek se svým psem než s přítelem / přítelkyní. Internet byl v posledních dnech plný diskuzí na téma Valentýn a řekla bych, že převažuje názor, že je to americký svátek, který nemá v našem kalendáři co pohledávat. Je komerční a lásku si přece můžeme vyznat kdykoli jindy, ideálně v průběhu celého roku...
Ne druhou stranu si myslím, že spousta lidí sice na Valentýna nadává, ale nakonec neodolá a něco své drahé polovičce koupí, popřípadě jí (jeho) líbá častěji a intenzivněji než jindy. A to je snad dobře, pokud to není vyloženě nějaká hodně umělá póza.
Všimla jsem si toho včera v metru. Párečky se měly rády tak nějak "veřejněji". Prodejci rudých růží jistě utržili. A to je dobře z ekonomického hlediska ;-)
Můj přítel dostal trenýrky. Není to sice vůbec nic originálního, ale budou se mu hodit:). Prostě jsem mu chtěla koupit něco, co potřebuje. "Není to k Valentýnu, koupila bych ti je tak jako tak". Ale pro sebe jsem si přece jen někde v duchu odškrtla splnění valentýnské "nutnosti". Člověk žije ve společnosti a když ta společnost šílí a kupuje trenky a čokoládu, odolávají jen ti nejsilnější (nejpaličatější, nejosobitější, nejsveřepější) jedinci. Sama jsem nedostala nic, můj K. Valentýna neslaví. Paličák:-)

Pak jsme zašli na (ne)valentýnský (ne)dělní oběd. K. byl švorc, tak jsem platila já. Nemám s tím problém, nežijeme v 19. století a jsem do jisté míry emancipovaná holka;-) Přece jen to ale ve mně hlodalo. Mohla bych si zase odškrtnout nějakou hloupou kolonku v hlavě, kdyby mě K. pozval... K. si toho všiml a dušoval se, že půjdem na oběd zase brzy po Valentýnu. Svátek skončí a on zase bude pozornější:-)

Mám za to, že nejcenější jsou chvíle, kdy je člověku fajn, cítí se tak nějak v rovnováze a užívá života (a to se mi bez ohledu na nezaujatost mého K. Valentýnem povedlo).
Taky se říká, že nejlepší věci jsou zadarmo. Byli jsme včera v galerii současného umění Dox. Zadarmo. Bylo to nejlepší:-)
Letošního Valentýna tak budu mít spojeného s fotkami bohémů z New Yorku (kteří jistě z velké části na nějaké svátky dost kašlali) a s úžasnými filmy A. Warhola, Michela Audera, obrazy z džínoviny a velkým, vzdušným prostorem v Doxu. Spousta současného designu je vystavena a dá se i koupit v místním krámku. Chtěla bych třeba krásný náhrdelník z barevných kuliček nebo hodiny z barevných drátků. Možná je jednou dostanu, ale něco mi říká, že to nebude na Valentýna;-).

Nicméně pro mě ten svátek asi nikdy nebude nějak zvlášť špatný. Je to sice vetřelec, ale ta legenda o Valentýnovi, který potaji oddával vojáky, se mi zkrátka líbí. A taky CHCI být k těm srdíčkům schovívavá. Make love not war. Howgh.