Srpen 2010

Vítajte, ogaři a dcerky

31. srpna 2010 v 14:56 | ichos
Znáte to, že vás někdy na ulici dojme nějaký "výjev"?
Tak mě dnes dostal jakýsi bezdomovec,který na Florenci prodával kukuřici z nákupního vozíku. Bylo vidět, že ji narval někde na poli, vedle kukuřice se skvěla nějaká dortová forma (tak to vážně vypadalo:), kterou za stovku nabízel. Pod vozíkem měl flašku červeného. Měla jsem pokoutnou chuť si tu kukuřici koupit, asi abych mu udělala radost, protože se hezky usmíval(: -víno dělá divy. Nakonec mi přijel bus a taky bych si asi připadala divně, kdybych si kupovala něco, co ANI TROCHU nechci. Nový prostor si občas koupím, ale to je něco jiného, tam si člověk aspoň trošku počte a líbí se mi ten projekt.
Ale "projekt kukuřice" taky nebyl špatný a hlavně úsměvů není nikdy dost. Připomínal mi  americké bezdomovce, co někde v New York City prodávají kaštany ve vozíkách a mají tam  ohýnek a tak.

Ve čtvrtek mě čeká rozlučka se svobodou, ale ne moje, nýbrž kamarádky:p. Pak za týden mají obřad. Chystají se přijet limuzínou, B.bude házet kytku, pak hostina, prostě svatba se vším všudy. To já bych chtěla mít svatbu jen malinkou, neokázalou a pak to třeba zapít v hospodě s kamarády. Kdysi jsem si říkala, že se vdávat nebudu, rozvody přece nejsou nic příjemnýho a svatby podle mě ostatně taky ne. Lidi se buď mají rádi nebo ne, na tom svatba nic nezmění. Ale poslední dobou mi připadá, že svatba je taky něco jako symbol, který začínám pokládat za důležitý. A ve neposlední řadě je to hezký, být něčí ženou...:)

Venku je hrozná zima a prší. Docela bych vrátila to tropické počasí ze začátku prázdnin. V srpnu chodit do práce v bundě je za trest. Dneska přišla v práci k nám do kanclu jedna holčina, kterou moc neznám a zeptala se, jestli se nechceme nechat vystřelit katapultem? :D:D Prý hledá několik lidí, že to chce zkusit (asi na nějaké pouti či co). Docela jsme se tomu s A. smáli. Někkdy by nebylo špatný nechat se vystřelit. Třeba na Jamajku.


Obrázky z vlaku focené, na blog naservírované

27. srpna 2010 v 11:17 | ichos

Když jsem se vracela z dovolené (ach jo - proč už nejde napsat "z prázdnin", zní to o dost lépe), ve vlaku jsem se trochu nudila, a tak jsem vytáhla foťák a začala cvakat z okna. Líbilo se mi to, protože jakmile uvidíte něco zajímavého, vzhledem k rychlosti vlaku není lehké to zachytit, a proto konečná fotografie je trochu jiná, než jste ji zamýšleli. A to je právě paráda! Neočekávanost, ale jen taková mírná. Fotky jsou pořízeny na trase České Budějovice - Praha, 26. srpna kolem 19. hodiny. Už jsem se blížila ku Praze, tudíž na fotkách je oblast Benešova, Čerčan, zkrátka hlavně střední Čechy.
Chtěla bych se vrátit do těch jižních, kde jsem skoro týden pobyla, mám to tam moc ráda, je to krajina našeho srdce, jak jsme se shodli s bratrem. Tak snad zase na podzim! Fotky z Jindřichova Hradce přidám později.

Na těchto fotkám mě fascinuje zachycené nebe, nikoli nad Berínem, ale nad tratí:



Člověk zachytí okamžik, který se nikdy nevrátí. To nemyslím nějak pesimisticky, je to prostě tak. Vyfotila jsem docela dost komínů a dalších průmyslových staveb. Vesničky a louky. Fotky focené spolu s odhlučňovací zdí, jako ta následující, mají podle mě zvláštní atmosféru. Moje babička si nedácno stěžovala, že tyhle zdi jí při cestě vlakem brání ve výhledu. Něco na tom je, ale lidé bydlící kolem trati to asi vidí jinak. A jak říkám, podle mě takové zdi fotkám docela sluší. Tedy pokudje přes ně vidět alespoň něco...





Paní v Benešově, jako z Formanových filmů...



A už Praga, konkrétně Vršovice:

A ještě trošku energie na závěr ;)

Víc takových pondělků

16. srpna 2010 v 19:35 | ichos
Dnešní den se vydařil. Štěstí se mi lepí na paty, úplně se vevnitř chvěju. Bojím se, abych to nezakřikla, ale přece: babičku zítra pustí z nemocnice. Úžasná zpráva, kterou mi děda před chvílí volal. Koupila jsem jí vázičku s tím, že jí do ní dám kytku, aby se v nemocnici cítila příjemněji. Teď ji bude dělat radost doma. Musím říct, že si myslím, že tam o ni bylo dobře postaráno - moderní vybavení, celkem příjemný personál plus jeden veselý "zdravotní bratr", což je takové sluníčko. Víc takových!
Další, pro mě úžasná zpráva, je, že jsem vyhrála v jedné soutěži. Cena je mj. lístek na festival Rock for Church(ill). Takže paráda - budu juchat a k tomu popíjet konopné pivo, které jsou taky vyhrála. Snad to neznamená nešťěstí v lásce...

Volala jsem mamce ty šťastné noviny, měla samozřejmě radost, ale zrovna uklízela spoušť, kterou u nás včera večer napáchaly kroupy. Na balkoně má mamka zničené muškáty, rozbité sklo u auta, je otrávená. Já jsem kroupy přečkala v metru a pak schovaná pod peřinou. Je to ale divný pohled na naše sídliště - stromy částečně odrbané, na zemi listí, mnohá auta to odnesla - hlavně stará "Fáčka", další škodovky a VW. Děs běs, doufám, že mamka aspoň dostane nějaké peníze od pojišťovny.

Tento den holt není stopro šťastný pro každého...ale když mně je stejně tak krásně.


Vrr a haf

14. srpna 2010 v 11:54 | ichos
Ahoj všichni!
Fotky na některých Vašich blozích mě inspirovaly a chystám se ukradnout občas milému foťák a taky něco vyfotit, například teď mám v hlavě téma sídliště a jeho zapomenutých koutů. Podle mě to totiž není ošklivé místo, jak si mnozí myslí. Má svá tajná, krásná místa a svou duši. Šedivou barvu panelu už leckde překryla barevná fasáda, kolem domu máme lavičky, hřišťata pro děti, krámky, kavárnu, kam chodíme na pivko Svijany. Poblíž je lesopark, nedaleko už končí Praha, a tak jezdíme na výlety, třeba nedávno do Ladova kraje poblíž Hrusic.
Líbí se mi, jak lidé dávají za okna a na balkóny kytky, což taky to okolí hezky oživí.
Taky bych chtěla zachytit místní pejskaře, což je taková svérázná místní komunita, možná až subkultura. V zkratce se to dá říct asi tak, že pan od Betyny vždycky venčí ve čtyři odpoledne, na minutu přesně. A ta potrhlá ženská z vedlejšího vchodu, co má tři psy a venčí je jen s košíky na tlamách, zase chodí během večerních zpráv. Se všemi se znám, někteří se mi vyhýbají, protože můj kokr se taky nekamarádí s každým, že ;) Bydlí tu "paní od Tiny", "pan od Cida", "paní od Nelinky". Nevím, jak se ti lidé jmenují, ale jejich psíky a zvyky vlastně znám, což je docela zajímavé. Když se potkáme, probírá se váha, nemoci, legrační zážitky, strava. Ale ne naše, ale naši 4nohých parťáků, samozřejmě.
Na začátek sem přidám fotku "naší dcéry" a pejska Bobíka, co patří přítelovu dědečkovi. Nemyslíte, že psi jsou možná  fotogeničtější než lidé? 


S pozdravem haf se loučím a děkuju těm našima mazlům za to, že jsou.

P.S. Psi se umí i smát, věřte tomu. Taky umí být smutní. A pěkně chrápou!

Vínéééčko bíléééé

11. srpna 2010 v 18:30 | ichos
Tak hezky popořádku. Ráno jsem trošku zaspala, ale bylo to kvůli tomu, že se mi zdál docela hezký sen o tom, jak se chystám tancovat. Místo ladného tanečku však přišel budík a ta proklatá melodie mě pak pronásledovala ještě i v koupelně a  v autobusu a v metru. Dobře - jsou horší věci . Pak jsem se v novinách Metro dozvěděla o tom, že vychází jakási chytrá knížka s názvem Čtyřhodinový pracovní týden, která je celá o tom, jak se ulejt z práce, jak dělat co chci a co mě baví. Ááá - inspirující. Prý stačí předstírat nemoc, pak pracovat intenzivně z domova a přesdvědčit šéfa, že nám jde práce z domova. Následně už přichází kýžená pohoda a konec dojezdu domů z práce v čase večerních zpráv.
V práci je to tď samá změna. Sedím v jiném kanclu, a tak se s bývalými "spolukolegky" aspoň navštěvujeme a posílame vtipy mailem. Docela mi schází, byla s nimi legrace a člověk se - dá se říct - těšil do práce. Teď jsem jakoby vykořeněná, ale zase to má ti výhodu, že jsem "povýšila" na pomocnou redaktorku. Zatím teda jen tupě čučím a a ťukám do počítače, ale mám pozici, že jo. Ne vážně, ještě se spíš rozkoukávám.
Včera jsem si udělala radost novými oblečky a jsem hrdá na to, že jsem odolala chuti pořídit si další kabelku. Nejsem žádný kabelkomaniak - a tak mám džíny a tričko, jakousi substituci ;).
Moje milá polovička je na tenisu, protože si včera koupila boty na tenis. Ráno byla běhat, protože si koupila běžecké boty. A tenisáky. A tričko. A pak že já jsem jediná špatná se svými kabelkami. A pak že jen ženské jsou přes nakupování. HA!
Nějak se nám rozvodnil potok Botič a to bylo překvápko, když jsem nepohla se psem projít obvyklou cestou. Mostek pod vodou, kolem červenobílá páska a nějaký strejda si to fotil. Ať už ta voda opadne - tohle je fakt snad jediná nevýhoda léta, že často přichází povodně.
Přišel drahouš a otevřel mi víno. Hurá. A pak že ty chlapy nepotřebujeme. Bylo by bez nich smutno a byl by problém s otevírání láhví a konzerv.

Mějte se všichni moc hezky!

P.S. Tady máte obrázky od Egona Schieleho (viz předchozí článek). Nejsou krásné? Pořád na tu krumlovskou výstavu musím myslet...

Schiele



Schiele

Den blbec

9. srpna 2010 v 20:17 | ichos
Dneska se mi nedařilo. Průser v práci, asi to znáte. Šéf se mi ozval a nebylo to příjemné - 2 maily, při kterých člověka napadají samé černé myšlenky. Jde o to, že jsem nepřesně napsala zprávu, což zřejmě poškodilo důležitého klienta. Ale nechci tady jen brečet (toho jsem si dneska užila dost). Beztak (pokud nedostanu padáka) se to přežene a bude zase dobře. K čertu s mojí roztržitostí, nesoustředěností, ... a vůbec.

Někdy si říkám, že mě rodiče, nebo spíše mamka (naši jsou rozvedení) vychovala tak, že neumím věci řešit s nadhledem. Jsem trochu rozmazlená, urážlivá a ráda si pak sypu popel na hlavu (jako třeba teď:). Špatně snáším kritiku - pokud se teda nekritizuju sama. Ráda se lituju. A za chvíli mi bude tolik let, že už to prostě nebudu moct svádět na mamku. Zkrátka už jsem dospělá a nemůžu se vymlouvat. Ale na druhou stranu jsem ráda, že mě máma naučila nezávidět a nepovyšovat se nad druhé. Žít s lehkostí. Jen občas to nejde, a to se pak začnu utápět. Jako dneska. Život není peříčko, říkám si celý den. Moc si to neulehčuju.
Víte co? Včera jsem byla na výstavě Egona Schieleho v Českým Krumlově. To byl naopak krásný den. A kdo neznáte tohoto malíře, určitě si o něm něco najděte. Maloval hlavně akty, ale taky města, figury však převažují. Člověk kouká na ty obrazy a nutí ho to přemýšlet o lidech, jací asi byli na začátku 20. století, kdy Schiele žil a tak.

Obrázek nahoře je však od jinýho malíře, je to Josef Bolf, také můj oblíbenec. Tenhle jeho obrázek (samo že ne originál, bohužel) mám vystavený doma. A pohledy s obrázky Schieleho jsem si teď vystavila vedle postele.
Přemýšlím o tom, jaký to asi je živit se "volným řemeslem". Žádné ranní vstávání, ale žádná výplatnice, že :) Ale je to svoboda, zvlášť pokud nezastáváte názor, že peníze zajišťují člověku svobodu. Nikdo vám neposílá káravé maily. Nemáte kolegy. Nemáte stravenky. Práce je pro vás terapií.

Vážně nevím. Co myslíte - je lepší chodit do "normální práce", nebo malovat, sochat, hrát, zpívat? Asi jak pro koho, že. Ráda bych v životě zažila obojí.