Leden 2011

Vaříme s ichos (a s Jamie Oliverem:)

31. ledna 2011 v 18:40 | ichos
Dneska věnuju článek všem kuchařům a kuchtičkám a omlouvám se vegetariánům. Ti si mohou recept připravit třeba s cuketou místo kuřete (humor);)
Není to dlouho, co jsme si koupili kuře a přemýšleli, jak ho připravíme. Na kuřátku byla jiná cenovka, než mi pak naúčtovali, takže jsem sváděla boj sama se sebou a pak se šla zeptat. Vedoucí směny mi vysvětlil, že pokladna má pravdu, ale stejně jsem byla ráda, že jsem se zeptala, protože se říká něco o té líné papule a holém neštěstí:)
Máme doma všechny kuchařky Jamieho Olivera, hodně vychází z italské kuchyně, což se mi páčí. Našla jsem tam recept a kuře s bylinkami.

Potřebujeme
1 kuře
sůl a mletý pepř
3 hrsti sekaných bylinek (bazalka, petržel, majoránka)
rozpůlený citrón
4 polévkové lžíce oliv.oleje
4 nalámané bobkové listy
2 snítky rozmarýnu

Nejdřív osolíme dutinu kuřete, pak nacpeme kuřátku pod kůži bylinky (v místě prsíček). Do břišní dutiny se vloží půlka citrónu, rozmarýn, bobkové listy. Kůži na prsíčkách (tam, kam jsme předtím vsunuli bylinky) stáhneme dopředu, kuře se co nejpevněji sváže (stehýnka k sobě). Dále se nařízne kůže na stehýnkách a pod ní se taky vloží bylinky. Celé kuře osolíme, opepříme, potřeme olivovým olejem. Pečeme asi hodinu na 225 stupňů, v průběhu několikrát otočíme, dle potřeby podlíváme.
Tolik ichos jako Magdalena Dobromila a snad už jen dodám, že to bylo lahodné, křehoučké maso. Věřtě tomu:)
.
Tady jsou bylinky, které jsem předtím musela zakoupit. Petrželka mi jako tradičně už usychá, ale bazalku stále využívám, třeba s mou oblíbenou mozzarellou.
.

Nakonec přikládám příslib jara - ač ze supermarketu, tak pěkný...

.

Minulá neděle ve znamení slunce a kachen

23. ledna 2011 v 16:54 | ichos
Nedávno mi táta připomněl jednu básničku, kterou jsem měla ráda jako malé děcko a pořád jsem ji opakovala:
Jede pán s basou
podzemní trasou
i kočka tam jede
sedí a přede

Podzemní drahou
jeli jsme Prahou
se synem Petrem
jeli jsme metrem

Ani nevím, jestli jsou to dvě různé básničky nebo dvě sloky jedné. Už si to nepamatuju. Ale a tom nesejde, hlavní je, že se mi ta básnička teď občas vybaví, když jedu "krtkem na slintárnu", pro mimopražské metrem na I.P.Pavlova:) Hned je mi pak v tunelu veseleji. Minulou neděli jsem takhle jela na Pavlák i se svým kokříkem, sešla jsem se tam s babičkou a že se teda projdeme, když je tak krásně. (To byl ten den, jak padl teplotní rekord). Dojely jsme tramvají na Palačák a babička mě směrovala k Vltavě, kde byly haldy lidí, všichni koukali na Vltavu, jak je rozvodněná. Náplavka byla z části zatopená, některé lavičky loukaly z vody je asi z jedné desetiny. Nicméně prý už Vltava kulminovala. Všude kachny a děti; housky a rackové lítali vzduchem, holubi nesměli chybět (to by se líbilo TlusTjochovi:) a rozliční psové včetně mého se pletli pod nohy. Bála jsem se, že moje fenka bude agresivní, protože nemá ráda psy, kteří jsou menší než ona. V Praze mají jako na potvoru mrňaví psi převahu. Avšak kokřice se zabavila tím, že sbírala housky, které nestihly sebrat kačeny, brodila se vodou a my s babi kecaly. Došly jsme k porodnici v Podolí a pak zase zpátky, u Vyšehradského tunelu jsem vyfotila tenhle obrázek, moc se mi líbí. Je to hrad Vyšehrad - respektove rozvaliny, aspoň podle mapy. Stydím se, ale když se řekne Vyšehrad, vždy jsem si představila kostel sv.Petra a Pavla, který tam je a o hradu jsem slyšela poprvé.
.

Domy pod Vyšehradem, z nichž některé jsou kubistické
.

jako třeba tento růžový. Když jsme si vykračovaly kolem, na balkóně toho domu se konalo interview s někým známým, aspoň tak usuzuju, protože na balkóně stála slečna s mikrofónem a jakýmsi týpkem. Nepoznala jsem na dálku, o koho jde... Zažila jsem však mírý šok z toho, že ten (slavný?) chlap přelezl zábradlí balkónku a dělal, jakože skáče dolů. Reportérka zaječela, ale podle všeho to byl jen takový vtip. Fuj. Velice vtipné...
V pozadí vidíte zmiňovaný kostel sv.Petra a Pavla na Vyšehradě.
.

Následující fotky nepotřebujou komentář, doufám, že někteří z vás, kterým se minule nelíbil Karlín, vezmou Prahu za tohle na milost;-)
.
.
Procházku jsme zakončily na Albertově, kde je schovaná zahrada s příznačným názvem Ztracenka. Na jaře se tam určitě podívám, zatím je ještě v zimním hávu, a proto méně zajímavá. Ale vypadá jako taková oáza uprostěd Prahy.
.
.

Na poslední fotce je věžička kostela Zvěstování Panny Marie, jak praví Mapy.cz. Jezdím kolem často, ale název jsem neznala. Údalně je to nejstarší gotický kostel v Praze, s mírně vychýlenou věží.
Tak pro dnešek se loučím, ahoj!:-)
.

Po cestě z práce

20. ledna 2011 v 18:44 | ichos
jsem vytáhla mobil, abych ladila k okolním byznysmenům. Ne, vlastně jsem chtěla sem na blog vyfotit jednu pražskou čtvrť, co černou duši má, nebo minimálně mívala. Normálně se tam nezdržuju dlouho - zapadnu do práce, nebo zase do metra, ale tentokrát jsem měla před dovolenou, prošla jsem se jinudy a narazila na docela zajímavé výjevy, aspoň pro mě. (Taky jste nadšení z toho, když trochu změníte cestu a ukážou se vám úplně jiný pohledy?)
Lidi říkaj, že po povodních se tahle část Prahy hodně "zvedla", staví se tu kancelářský komplexy a bourají zase starý domy, který povodně dorazily. Dřív ta čtvrť asi byla trochu divočejší, muselo být vážně dobrodružný projít pod Vítkovem tím tunelem na Žižkov. V tom tunelu si pokaždý připadám jako ve vykachlíkovaným chlaďáku. Ale vlastně co my lidi ze sídliště víme. Jenom to o tý černý duši, páč se to tak zpívá...
Přijde mi, že tady pracuje půlka Prahy, aspoň ráno v tramvaji to tak působí. "Ulicema chodí mladí zdraví perspektivní lidé," jak pěje Mňága. Nemůžu říct, že bych tu chtěla bydlet. Výhled do dvora, do officu, případně do obojího. U vody je hezky, ale staví tam pro změnu kancly. Vítkov se rovná jediná zeleň široko daleko (napadá mě ještě parčík na Karlínským náměstí a na Invalidovně a na Těšnově, ale to poslední už je opravdu čirý zoufalství a ne parčík:-)
Ale pracuju tu, takže, no, musím sem jezdit a kdybych měla najít nějaký klad, jsou tu dobře zásobené vietnamské večerky a čínská restaurace s polívkou zdarma a pak taky tu bydlí můj strejda. C´est tout.

Kdo ví, co je to za čtvrť, nechť odpoví. Je to jednoduchý, protože jsem vykecala tu notoricky známou černou duši :-)

.
.
.
.
.

Co zažívám, když kolem sebe koukám

13. ledna 2011 v 19:34 | ichos
Tak copak u Vás nového?

Já zůstávám zalezlá doma, s čajem a rumem:). Navštěvuju budovu s názvem "práce", méně pak budovu, která se jmenuje "škola". Je to takový nekonečný kolotoč, ze kterého mě občas vytrhne něco zajímavého a hezkého.
Například po cestě do školy jsem viděla paní venčit prasátko :-D (nejdřív jsem si myslela, že je to pes, ale něco mi tam neštymovalo - měl štětiny a kopýtka:). Brala jsem to jako šťastné znamení a skutečně ve škole bylo docela dobře.
Byla jsem na koncertě Iné kafe v paláci Akropolis. Tenhle klub mám ráda, má pěkný interiér, kde jsou spletité chodby (člověk by se tam skoro po cestě na bar ztratil:) a taky skvělé lustry, sošky na zdech a tak dál - jak jsem se dočetla, byl postaven za 1. republiky jako kulturní středisko, po válce ho přeměnili na klasický činžák. Protože stojí v samém jádru Žižkova, musí koncerty a divadla, co se tu konají, končit úderem desáté, aby to nerušilo okolní nájemníky. Byla jsem za to docela ráda - jednak ráno musím vstávat (ou ou ou) a jednak mě koncert až tolik nebavil. Už jsem tady měla lepší kulturní zážitky, třeba koncert Mňágy nebo rakouských Sofa Surfers, ale co - každé vytržení ze stereotypu všedního dne vítám;)
Včera jsem na sebe byla naštvaná - odpoledne jsem tak trochu proflákala činnostmi jako je sledování Simpsonových nebo spaním u pořadu o tom, jak kamiony jezdí po zamrzlých jezerech.

Ještě mám jeden lepší zážitek: cesta autobusem ze Smíchova na Jižňák, kde mi na noze seděl slepecký labrador (bus byl pěkně našlápnutý). Patřil slepé ženě, která si celou cestu povídala nějakým pánem. Ne že bych poslouchala cizí rozhovory:), ale občas jsem něco zachytila a doslova mě dostalo, kolik má ta paní zájmů. Vykládala, co četla (v knihovně prý nabízí "načtené" knihy v digitální podobě, které čtou herci), v jakém divadle byla, s jakými herci se zná. Ten pán jí říkal, co je na cestě nového ("tady nalevo otevřeli Tesco, je to tak 20 metrů a pak tři schody nahoru") a přišlo mi to hrozně fajn. Paní žije v tak trochu jiném světě, ale připadalo mi, jako by si ho uměla přes to své znevýhodnění užít. Člověk si často stěžuje, remcá, nelíbí se mu třeba počasí nebo štěrk na ulici, ale vlastně může obdivovat na vlastní oči svět, což je skvělé:) A i když je na tom třeba ne zrovna dobře, může si najít nějakou zálibu, něco co má rád a ten život si přesto užívat. Nejen remcat.


Tolik pro dnešek a ještě přidávám palác Akropolis. Myslím, že ty barvy na fasádě jdou parádně k sobě.
zdroj obrázku: zivotnistyl.cz
.

Řekněte "sýýýýýr"

7. ledna 2011 v 20:20 | ichos
Taky vás tak potěší, když narazíte na příjemné lidi?

Teď nemyslím třeba potkat kamaráda, kterého známe a víme, že příjemný je (proto s ním kamarádíme, mimo jiné). Ale člověka potěší, když se na něj třeba usměje prodavačka. U nás v Bille jedna taková je. Usmívá se nezávisle na tom, jestli je venku ošklivo nebo jestli markuje zboží protivnému zákazníkovi. Je to hrozně milé. Jdu z práce, nekoukám vpravo vlevo - jen popadnout rohlíky a utíkat zase pryč a najednou mě zaujme ten širový úsměv. Občas ta paní nosí takovou brož v podobě velké květiny, což se k ní náramně hodí. (Někdy si říkám- není tahle pokladní z planety úsměvů - planety Malého chlupatého stvoření? :-)
Můj všední den je vůbec bohatý na usměvavé prodavače. Ten další je Vietnamec z večerky. Tam si kupuju pro změnu rohlík a kefír. Běžná situace, běžná večerka, spěchající lidi. A stejně si budu stále pamatovat toho příjemného člověka, co mi říká: "Nasedanou". :D
Někdy mám pocit, že my sami vyzařujeme nějakou auru (která se snad mění podle nálady) a ta pak působí kolem nás a lidi na nás podle ní reagují. Buď jsou milí, anebo protivní (protože proti nim stojí kakabus).
Když jedu v metru, moc lidí kolem se teda neusmívá, to se říct nedá. (Já taky ne, ale já se tlemím vnitřně:-D). Mám ráda jižní národy, třeba Italy - smějou se, ale to dělá taky to, že užijou víc slunce. Vždycky když mě něco pobaví, směju se z plných plic, užívám si to, směju se ráda. Dneska ukazovali ve zprávách lidi, jak se klouzali včera na té hrozné ledovce. Já vím - je to škodolibé, ale nemohla jsem si pomoct při pohledu na ty zástupy Charlie Chaplinů. Taky jsem včera takhle bruslila.

Tak sranda musí být, no né?

P.S. Doufám, že jste to včera zvládli a nic se vám nestalo. Beze srandy :-D

.

Medvědice vylezla z nory a napsala na blog

5. ledna 2011 v 19:09 | ichos
Včera  nefungovalo vkládání komentářů k článkům, což mi docela rozhodilo sandál :-D Nejprve jsem to zkoušela znovu a znovu a připadala si jako laboratorní myška, která hledá cestu z bludiště, ale stále jde jaksi blbým směrem. Pak jsem zapojila veškeré své IT mozkové závity (mám asi tak tři a ještě ne moc dobře propojené) a že si půjdu zkontrolovat cookies. Ale udělala bych lépe, kdybych je šla do kuchyně upéct. Samozřejmě ani pak jsem nemohla komentovat, panikařila jsem a hodnotila články v duchu.
Spásná myšlenka na sebe nenechala dlouho čekat. Co když má blog cézet poruchu? Je po Novém roce, správci sítě ještě možná někde dokončují silvestrovské oslavy, doráží šampáňo a já tady vyšiluju. Zastyděla jsem se a uvědomila si jistou závislost na blogu a internetu vůbec. Achjo a to jsem si zakládala na tom, že se mi závoslosti docela vyhýbají - nekouřím, piju s Mírou, přejídám se jen v neděli u babičky ;-) A teď tohle. Možná jsem závislá ještě na horké vaně, jak jste někteří četli v jednom předchozím článku, a taky na sluníčku. Když svítí a hřeje, jsem veselá, když nehřeje a nesvítí, proměňuju se v medvěda (rozuměj: jsem neohrabaná, hledám pelech, kde bych mohla pokračovat v zimním spánku, bručím). Právě teď mám ke všemu chuť na med:D Dám si ho asi do čaje. A nezapomenout na RUM! Zbyla mi ho spousta z přípravy těch slavných rumových kuliček, které se kutálí v lednici.

Těším se na jaro, vaše neZÁVISLÁ ichos


.

Na Nový rok - jako by mě trefil brok

1. ledna 2011 v 21:15 | ichos
Jak na Nový rok, tak po celý rok, praví přísloví, dnes tisíckrát omílané. Pokud by platilo, prospala bych skoro celý rok 2011, jedla bych výhradně veku a pomazánky a moc produktivní bych rozhodně nebyla. Uvidíme:-)
Silvestr byl náročný, šešlo se nás hodně v kanceláři na Vinohradech, kde jeden známý slavil narozeniny. V sedm večer jsem rozmrzele musela konstatovat, že obchody už mají zavřeno. Bloumala jsem sídlištěm za zvuku petard, až mě zachránila vietmanská večerka, kde měli pivo a křupky, co víc si přát:-) Dorazili jsme s drahým na místo činu, kde se jedlo (chlebíčků tu bylo přehršle, ani jsme naší veku nevytahovali a snědli ji až dnes) a pilo (velké mojito z plechového vědra dlouhými brčky). Brzo jsem se přesunula s kámoškama do místnosti, kde prý můžejme založit taneční parket. Nicméně se tam zatím promítaly fotky jakéhosi mimina. Nakonec jsme ukecaly hostitele a ten nám prostě zapnul Youtube vedle:-D Trsaly jsme na písně z let 90. (Aqua, Jackson, RHCHP), ale pak se tam připletla jiná skupinka lidí (ani jsem je neznala) a ti začali pouště ducduc hudbu. Nakonec jsme dosáhli smíru zpěvem koled, které mě ale brzo omrzely, protože prostě už jich mám plné zuby :-P Najednou někdo vykřikl, že za chvíli je půlnoc, tak začal hromadný přesun do Riegrových sadů. Kdosi vrazil drahému do ruky šampaňské a ťukli jsme si, já šla pozorovat ohňostroje a drahý byl najednou ten tam. Chvůli jsem se potulovala po sadech, pozorovala skupinky lidí a připadala si najednou sama samotinká. Podivila jsem se nad tím, že někteří lidi se nezdráhali vzít své psy na procházku zrovna o půlnoci, kdy ti chudáci hafani museli snášet obrovský hluk a rej barev (psi jsou vlastně prý barvoslepí:). Kroutila jsem nad tím hlavou a jak jsem tak kroutila, vydala jsem se na špatnou stranu a zabloudila. Já, Pražanda odkojená Vltavou, se ztratím na Vinohradech:-D No jo, na Jižňáku by se mi to nestalo :-) Toulala jsem se po okolí, až jsem asi po půl hodině, kdy už jsem dost klesala na mysli a vymýšlela plány, jak se dostat domů bez klíčů :D, našla kýžené číslo domu v kýžené ulici.
Po půlnoci už zábava dost vázla, tak jsme asi ve 2 valili dom. Drahý trošku přebral, takže odnesl láhev Zelené, která nebyla naše (ráno se tomu hrozně divil), v busu rozdával chlebíčky a byl velmi vtipný. Když jsme po 3. hodině ranní dorazili dom, docela jsem si oddychla.
Tolik můj Silvestr a myslím, že teď máme na rok na klid nárok, jak praví klasik;) Nový rok byl ospalý i náročný. Tak snad jen ať je rok 2011 přesně opačný...

Zdař bůh, ichos

.