Březen 2011

Petr nám klíčí

31. března 2011 v 18:06 | ichos
Možná byste se divili, ale i v Praze jsou zaplaťbůh kousky přírody. U nás na periférii máme uprostřed sídliště taky rodinné domky. Ráda se tam procházím, venčím a koukám, co nového na záhonkách. Asi nejsem jediná, protože na některých plotech se objevily nápisy "Nevenčete zde své čtyřnohé miláčky":). Nápisy ignoruju, však po psíkovi uklízím... A do zahrad nelezu, jen nakukuju. Co jsem "vykoukala" včera Vám předkládám k pokochání:).

úúúú - tlumená žlutá barva petrklíčů v zahradě, která se probouzí po zimě, hodně polahodila mému oku. Tahle zahrádka vypadá, že se o ní nikdo moc nestará, a přesto je překrásná. Už jsem v ní viděla i lesní jahody. Ale zdání možná klame a třeba tam někdo ryje a okopává, jenom jsem ho / ji ještě neviděla.
Tyhle petrklíče se mi líbí víc než primulky, protože mají podle mě přirozenější barvu a do země pasují líp než do minikořenáče z Baumaxu nebo odkud. Ale je možné, že nevoní, určitě však vydrží déle.
Zde jsem chtěla fotit zahradu a cukla sebou. Vznikl z toho průhled plotem:). Jako na vesnici a přesto v Praze, co říkáte?

Venku už je konečně na co koukat, taky je tepleji a procházky prodlužuju. Můj pes už se několikrát koupal v nádrži, což taky o něčem vypovídá:). Viděla jsem v lesoparku dva strakapoudy, "lesní" holuby, ježka a dnes mezi domky veverku. Kokřice marně čuchala k místu, kudy proběhla, ale ta už se nám nejspíš chichotala odněkud ze smrčku. Tolik přírodní okénko. Ale ne - vlastně jsem ještě chtěla napsat, že jsem si domů ustřihla zlatý déšť a vrbu. Vrba mi asi chtěla oplatit, že zasahuju do jejího "hára", takže jsem si při stříhání větviček nůžkama málem propíchla ruku. Mocná čarodějka to je. Ale dost pověr - to jenom já jsem děsně šikovná:)).

Typy a týpci

29. března 2011 v 22:14 | ichos
Mám ráda "týpky", lidi, kteří mě na ulici něčím upoutají. Tím nemyslím nějaké husté puberťáky se skejťáckým baťůžkem, ale zajímavé lidi. Nemusí být krásní, úspěšní a sexy nebo tak něco (dokonce nesmí být;). Mám ráda lidi, kterým se život vepsal do tváře, kteří i se přes těžkej osud umí usmívat, pomoct, nezlomili nad sebou hůl. Na Florenci pozoruju jednu takovou starší paní se psem, je to velkej černej "vořech". Takové to "echtovní" psisko, směs všech směsí, vousatý, trochu šedivý. Neřekla bych, že ti dva jsou přímo bezdomovci, ale něco na ten způsob. Většinou se pohybují na úseku Billa, náměstíčko s hodinama, stánek s párky v rohlíku.
Tady je fotka "náměstíčka". Je to spíš takový plácek, kde se potkávají různá individua včetně mě, taky cestující, co hledaj autobusák, bezdomovci, dělňasové, somráci i manažeři. Na sloupu jsou hodiny a pak časy světových metropolí aneb- Syndey - Šanghai - Paříž - Florenc - Tokio.

Na další fotce je zachycena paní se psem, sice zezadu, ale přece:). Myslím, že bude hodná, a i když asi nebude právě "v balíku", psa podle mě nešidí. Kouká po lidech a zkrátka - sedí pořád venku. (Je to ta menší, černovlasá:).

Na fotce je zachycen ještě sedící chlápek, který si se psem chvíli předtím hrál. A další pejskařka, která šla kolem s naháčem. Ta starší paní jí radila, že v zimě mu musí dávat kabát. Prostě pouliční výjevy a scénky a divadlo, co napsal život a tak vůbec. To mám ráda. Na závěr vyjevím "přemýšlecí" fotku.

Březen - s chrchláním do metra lezem

24. března 2011 v 19:51 | ichos
Některé věci se pořád opakujou. V září se kupovaly sešity, v červnu se jezdilo na školní výlety a tak vůbec. Pak se to změnilo - v září se chodí na studijní oddělení a v červnu na festivaly a koncerty. Nicméně...v březnu bývám pravidelně nemocná. Tohle mi spolehlivě zůstalo už od dětství. Člověk je po zimě jaksi zdrchaný, musí odolávat chrchlání partnera a a uhýbat v metru kýchajícím cestujícím. Hrůza, řeklo by se. Ale venku je jaro a to mě nabíjí. Ani jsem si moc nepoležela, jen o víkendu odřekla jednu oslavu a setrvala ve svém příbytku. Tentokrát mě asi nakazil přítel a jeho zase jeho přítel, lépe řečeno kamarád. Máme kašel, pijeme sirupy a čaje. V nemoci i ve zdraví, jak se říká. Jsme takový roztomilý nachcípaný pár. Trumfujeme se, kdo je na tom hůř (samozřejmě přítel). Ale je to tak - prokašlal pár nocí a já si tiše přála špunty do uší a rohypnol do krku. Ale díky, už je mi lépe, milému jakbysmet. Neodolala jsem a vyfotila jedno zátiší - jak to vypadalo před pár dny u nás na stole. Žádné aranžmá, ty propriety sestavil sám život. Vitamínky, průduškové čaje a stejně bych řekla, že se kurýrujeme podobně dlouho jako naši předci, co ještě žili na stromech. Ale aspoň nemusíme rozdělávat ohně, ale pouze chodit do práce;).


Jak vidíte, v posteli jsme nebyli sami. Jediný zdravý člen naší domácnosti též poctivě ležel. Nevařil nám sice čase, ale byl morální podporou a donutil nás občas z té naší bacilové kobky vylézt a trochu se projít. Čůrat se musí i v nemoci ;)


Kdo by nechtěl křídla?

20. března 2011 v 10:00 | ichos
Minulý víkend jsem si udělala pěší procházku do Uhříněvsi, což je okraj Prahy. Možná by se mi líbilo bydlet tam. Uhříněves sice protíná frekventovaná silnice, ale má atmosféru maloměsta, zároveň jsou tam obchody, škola, doktoři a tak :) Na metro 10 minut, pokud bus jede:). Další variantou dopravy je vlak, ale ten mívá občas zpoždění. V Uhříněvsi je ale pěkný park a kolem pole a lesíky. Chodím tam s mojí fenkou, ráda tam pobíhá a tak. Tentokrát vyplašila koroptve a proháněla holuby, co okupovali pole a cosi tam zobali.
Nejvíc mě zaujali příznivci kitingu, což je takový zvláštní sport - pouštíte speciálního "draka" a necháváte se jím táhnout - nohy máte ukotvené na jakémsi vozítku (podobném skateboardu). V sobotu se na kopečku u Uhříněvsi sešlo celkem dost "kiterů", bylo teplo a vítr. Zírala jsem na mě, dokud to nebylo podezřelé :) Tady je fotka, ne moc podařená, ale aspoň pro ilustraci:

Minule jsem slíbila holuby, tož tu je máte. Zapózovali mi docela pěkně. Mají křídla, takže nějaké adrenalinové sporty a "hraní si na lítání" jde docela mimo ně. Vrků:)


Kořínky

18. března 2011 v 18:09 | ichos

Všichni máme někde kořeny a je zajímavé, že se "s námi táhnou" celý život. Obdivuju lidi, co se dokážkou od nich oprostit a vyjet třeba na čas na druhý konec světa. Nemají železnou košili, nejsou svázáni strachem, prostě to zkusí jinde. Můžou se přeci vrátit, cesta zpátky existuje. Já bych chtěla zažít život na malém městě (vesnici), ale okolí mě odrazuje. Holka z paneláku by z nepohodlí na vesnici prý rychle utekla. No jo, všechno má svoje. V paneláku nemusíte hrabat sníh (pokud nejste správce:) ani sekat trávu, otočí se kohoutkem a ono to topí. Známá věc:). Ale na malém městě se méně spěchá a podle mě tam i čas plyne pomaleji. To by se mi líbilo. Ne se pořád někam honit a za něčím pachtit. Prostě si sednout na zahradu a koukat na kedlubny:). V létě paráda, v zimě možná trochu depka. V Praze před zimou utečete třeba do kina. Tak já vážně nevím. Ale na rozmyšlenou mám vlastně celý život;). Můj přítel říkal, že by se na vesnici odstěhoval na důchod. Zatím tady máme práci a rodinu a kamarády a kořeny a taky všechny možné vazby a vzpomínky. Není lehlé jen tak vystřelit někam pryč. Tak proč mě to někdy tak láká? :)

Hradčany na tři způsoby a Kafka k tomu

15. března 2011 v 21:19 | ichos
Nikdy by mě nenapadlo, že jsou v centru Prahy místa, kde jsem ještě nebyla. Mám tu matičku stověžatou vcelku prochozenou, protože tu bydlím odjakživa a když jsme byli malí, víkend co víkend "se šlo do centra". Tu na výstuvu, tu do hospůdky (na limonádu samozřejmě :). Hodněkrát jsme na nábřeží krmili racky a kačeny, mockrát jeli lanovkou na Petřín a nejednou obdivovali vycpanou žirafu v Národním muzeu. Bavilo mě to a dodnes vyžaduju po své drahé polovičce takové aktivní trávení soboty a neděle. Leč časy se mění, jsme již prací povinní a mnohdy unavení. Nehledě na to se o víkendu hraje fotbalová liga a milý peláší co 14 dní na Letnou. Já se nejprve vztekám a pak vezmu psa - přítele nejvěrnějšího - a jdu na nějaký výlet po okolí. Ale do centra už se třeba nedostanu.
Nicméně předminulou sobotu se nám to povedlo, bylo pěkně a já dostala chuť na "výstup" na Petřín. U lanovky stála fronta jak na banány, tak jsme se rozhodli ji (frontu i lanovku) oželet. Lenost mého drahého způsobila, že jsme nevyšli až nahoru ("půjdem, až budou kvést růže, beztak tam teď nic není") a vzali jsme to kolem hřiště doprava, a pak lehhce nahoru, abychom seběhli zase dolů (tak už to chodí :) kolem německé ambasády. Ale abych nezapomněla, najednou jsme se ocitli na vyhlídce, z níž jsem za celé více než dvě a půl dekády svého života nikdy nevyhlížela. Odtud jsou také dnešní fotky. A aby to nebylo tak monotónní a monotematiké a zkrátka více "poly" :), na závěr přidám foto sochy Franze Kafky od Jaroslava Róny. Stojí u Španělské synagogy na Starém Městě a fotí si ji cizinci (a občas nějaká bloggerka:). Další fotky z naší procházky přidám příště, těště se na malostranskou poetiku, germánské velvyslanectví a pár holubů;)

Tak choďte neznámými cestami a čtěte Kafku! Ahoj!




První letošní točená

3. března 2011 v 19:35 | ichos
V úterý, kdy jsem se stavovala v obchoďáku My (dříve Tesco, ještě dříve Máj) pro pár blbostí, bylo krásně. Koupila jsem si náušnice a nechala se na základě makretingového tahu ukecat ke koupi druhých se slevou. Výsledek je ten, že mám jedny pěkné náušnice (dám je kamarádce k narozeninám) a jedny ne tak pěkné s třásněmi. Jsou velmi nepraktické, těžké a vypadávají z ucha. Třikrát hurá tomuto výhodnému nákupu.
Abych trochu rozdýchala počátek pracovního týdne, prošla jsem se z Národky na Muzeum přes Františkánskou zahradu a zachytila ji pro vás . Modré nebe, lidi na lavičkách, děcka si užívaj svůj monopol na zdejší hřiště:). Pár bezdomovců, pár párů, nahatá socha chlapečka (socha nahatého chlapečka). A já s taškou plnou nášnic a chutí na točenou zmrzlinu ze Světozoru. Moje chuť na červeno žlutou zmrzku byla velice záhy uspokojena a jaro mohlo začít:). Dokonce ani meziročně nezdražila, je za 25 a jako už skoro pamětnice můžu říct, že bývala za 12... Ale hlavně že je furt stejně dobrá:).
Už jsem vám říkala, že mám hrozně ráda pasáže? Nechodím moc ráda po Václaváku, protože člověka unáší proud lidí a točí se mu hlava, takže si to fikaně střihnu pasáší Lucerna, pak je tu Světozor, Františkánská zahrada, cheche - to jsem to přechytračila:).




Teď jsem přišla vymrzlá z venčení a říkám si, kam se podělo hezké počasí tohoto týdne. Jdu si udělat čas s rumem a zalezu do vany. A zítra si koupím avokádo, to už musí přivolat tropy;)