Až budete velký, tak si k sobě najdete cestu...říkali mi lidi kolem, když jsme se s mým bratrem mydlili a nadávali si tak, že by se dlaždič červenal. Já o tom pochybovala.
A je to tady, vážení. Asi už jsme velký, nebo moudrý, nebo jsme se zblánili, ale docela si rozumíme. Já řeknu bráchovi, na co má jít do kina a on mě šokuje informací, že jelení loje Labello jsou vyráběny tak, aby se jich spotřebovalo co nejvíc, a proto vysušují rty. Jsme občas fajn parťáci - bratr mě autem odveze gigantický pytel psích granulí a ještě mi udělá projížďku po částech města, kde jsem za celý svůj život nebyla. Já mu vyhrabu ve sklepě korálky do dveří, který jsem vyřadila a ještě ho nezapomenu upozornit na to, až je opráší, než je bude věšet.
Nechci být patetická, ale je to v podstatě happyend. Ačkoli - jakýpak End. Možná se spolu budeme ještě v důchodu hádat o to, kdo má větší důchod (jo, to už vlastně důchody nebudou, co :)) a možná mi někdy pohlídá děti (teď někdy hlídá psa). Kdo by si to byl před 10, 15, 20 lety pomyslel? Když mi v dětství roztrhl sešit, kam jsem si psala a kreslila, nebylo na planetě mnou nenáviděnějšího člověka. Teď cítím generační blízkost, můžu s ním kecat o hudbě, o výletech, o lidech. A i když to byl podle mě vždycky spíš syčák, cítím, že jsme z podobnýho těsta. Jsme syčáci;)
Ahoj,máš super dessign,navštívila by si prosím môj blog?ďakujem