Září 2011

Dva a tisíc prcků na Smíchově

28. září 2011 v 12:32 | ichos
V Praze se pořád něco děje a je toho tolik, že se to nedá stíhat, takže člověk nakonec vynechá i fajn akce prostě proto, že je přesycen. Ale něco přece navštíví a já byla na koncertě kapely Dva v zahradě Kinských. Vstup byl volný a Dva zahráli na dětském odpoledni, které pořádali loutkoví divadelníci Buchty a loutky. Věkový průměr 5 let byl docela příjemnou změnou, protože všude slyšíme, jak populace stárne a s námi to není lepší.
Byla tam s námi jedna malá holčička, dcerka kamarádky, která slavila 4. narozeniny. Seděli jsme na dece, pili pivo, které se jemně třískalo s máslovým dortem a debatovali o životě. Občas si každý odskočil na divadlo, já viděla představení o bramborách, které se bojí, že nebudou využity a zůstanou na poli :D. Aktuální téma, sklizeň, vzbudilo u dětí úspěch. Stejně tak roury z Ikea, ve kterých se prckové koulely ze svahu zahrady dolů na Smíchov.
I hudba byla příjemná, najděte si Dva na youtube. Jsou to pokud vím manželé a hudebně jim to dost klape. Podívejte na fotky.

Líbí se mi, že jsem zachytila honičku dvou hošíků, akční foto.
Jak vidíte, Dva měli pozorné, soustředěné publikum. My jsme následně skončili u kamarádky, kde pokračovala oslava malé. Ta ale usnula a my jsme tudíž mohly trochu více zlobit, například já jsem skončila s ustřiženou ofinou a kocovinou.

Arrivederci!

Kde jsem se toulala

25. září 2011 v 12:08 | ichos
Najednou mám bez té školy více času. Občas mě to i trochu mrzí, protože to, co nás štve, může za čas taky scházet. Už žádné úkoly a přípravy na zkoušky, jen práce střídající se s volnem. Jde o to, jak to volno zaplníme.Ukážu vám pár fotek, na kterých je ten můj free time.

Jak vidíte, už je po žních, prostě podzim na krku! Byla jsem na výletě v Uhříněvsi, kam chodím ráda, protože jdeme po polích a všude jsou otevřené výhledy. Nepředstavujte si průmysl nebo rušnou silnici, která k Uhříněvsi taky patří, já mám své trasy ;)
Překvapily mě nekalmné známky podzimu v krajině- šípky, podzimní květena, hrušky na stromech A KDYŽ ZAJDE SLUNCE, UŽ JE FRIŠNO. Prostě žádné velké vysedávánína trávě, pokud si člověk neche koledovat o nějaký ten pěkný zánět.
V Uhříněvsi je pěkná obora a v ní židovský hřbitov. Nikdy předtím jsem u něj nebyla a o to víc mě tam překvapil. Letos v Jindřichově Hradci jsemtaky jeden objevila úplně náhodně,takže letošek se nese tak trochu ve znamení rabínů a kamenů rozložených na náhrobních kamenech. Klid na židovských hřbitovech mi přijde trochu jiný něž ten na běžných křesťanských.
Nakonec jsem se prošla směrem k centru Uhříněvsi. Potkala jsem jednu modelku, která se v podivně křečovité póze nechávala fotit u dubu a pak starou vilu, která je mimochodem na prodej. Zachytila jsem ji takto, moc toho vidět není, ale fotka je něčím zvláštní.

Dělejte psí kusy!

13. září 2011 v 17:38 | ichos
Dneska jsem měla chuť bilancovat, protože mě zítra čeká promoce a vzhledem k ne vždy úplně lehkému průběhu studia si celkem cením toho, že už jsem to dotáhla do konce.

Říkala jsem si, jaké jsou plusy a mínusy toho mít psa. Nechápete souvislost? Psa jsem si totiž pořídila právě na vysoké škole v době, kdy mě nic moc nebavilo. Škola byla založena spíš na samostudiu, ani nebylo potřeba tam moc chodit. Měla jsem najednou spoustu času a zároveň jsem zjišťovala, že nejsem úplný nadšenec do oboru, který jsem si vybrala. Studovala jsem humanitní vědy, něco bylo zajímavé, v něčem jsem cítila, že je to nad mé síly. Chyběla mi taková ta silná motivace, "zažrání" se do oboru a zájem o něj i mimoškolní.
Ale zpět k věci: rozhodla jsem se, že psychickou pohodu by mi mohl vrátit pes. Přála jsem si ho odmalička a v útulku jsem se na první pohled zamilovala;), takže ani rozhodování nebylo zdlouhavé, prostě ze mě najednou byla pejskařka. A pomohlo mi to moc.

Podle mě plusy na tom mít psa převažujou. Napadly by vás asi i beze mě, jsou to známé věci, ale já bych chtěla zmínit něco konkrétního z mé zkušenosti. Tak například:
- pes hřeje a ve stanu jsem ho ocenila i z čistě praktického hlediska :) navíc jsem se tam díky němu nebála, byl oporou
- pes má pořád dobrou náladu; někdy je navztekaný (můj se ježí při pohledu na jorkšírské teriéry), ale nikdy bych to nenazvala špatnou náladou
- díky psovi si pokecáte při venčení, což někdy může mít i negativní dopad, když natrfíte na žvanily nebo na jedince "neznám-na světě-nic-kromě-čtyřnohého-miláááčka". Celkově vás ale pes může dostat do společnsoti, dnes už smí do mnohých hospod a jiných kulturních míst :)
- pes vám trochu udržuje linii, musíte chodit ven i tehdy, kdy byste jinak nevytáhli paty; děláte výlety do přírody, protože "tam se líp vyběhá", takže žádné courání po obchodech a Karlově mostě, anebo jen trochu
- pes vás zná a o kom tohle dneska můžete říct? Navíc umí srovnat rodinnou hádku a někdy ji i vyvolat :)
- pes u některých lidí vyvolá úsměv a kdo se na nás dneska v usměje, že? Občas někdo jo a psi to podporují:)

Negativa:
(shrnu do jednoho souvětí, aby bylo vidět, že klady prostě převažují)
Už několik let jsem se v klidu nenajedla (psí packy v talíři), mám chlupy na podlaze, na kabelce, na zubech, ve tři ráno po hospodě jdu venčit, na dovolenou balím granule, zařizuju hlídání, ale jsem tak nějak šťastná;))))

O upřímnosti ve vztahu

3. září 2011 v 10:24 | ichos
Zase jsem se na chvíli odmlčela, ale teď je na čase se znovu pěkně vykecat ;)

Koukala jsem se na dokument, který nedávno dávali na dvojce. Jmenuje se "Kristova léta, dámy" a dopuručuju všem ke zhlédnutí (najdete do v archivu ČT). Děvčata pochopí, že "v tom nejsou samy" a chlapci zase v ideálním případě pochopí něco víc o ženách. Každopádně mě zaujalo, jak kamarádky v dokumentu, rozebírající všechna možná témata (vztahy, práci, životní náplň...), tvrdí, že nejlépe si popovídají v ženském kolektivu. Mohou se odvázat a říct všechno i to, co před svým mužským protějškem z nějakého důvodu rozebírat nechtějí.

Uvědomila jsem si, že se bavím se svým milým o všem. Fakticky jo. Vyhovuje mi, že on je taková ta "poslední instance", za kterou můžu přijít opravdu skoro se vším. Mám ráda ve vztahu upřímnost, žádná velká tajemství. "Hele, nelíbilo se mi to a to." Je podle mě důležité vědět, na čem jste a co váš partner prožívá, co by bylo třeba změnit. Jiná věc je, že partner někdy kývá, myslí si své a vše nakonec zůstane při starém. Ale i tak je to otevřený vztah ve smyslu vzájemné otevřenosti, ne otevřenosti pro někoho dalšího :)

V létě jsem byla na dámské jízdě, užila si spoustu srandy a zažila, jak kamarádky říkaly: "No tohle doma vykládat nebudeme. To by ničemu neprospělo." Já jsem doma vykládala.:) Jako kdyby vlastně ta upřímnost byla nějaký pilíř držící můj vztah. Nevím, zda mě můj milý říká vše, asi ne. Ale naučila jsem ho větší otevřenosti. Uznávám, že jsem asi trochu jiná, ale víte co? Jsem to já a snaha to zlomit by znamenala křeč. Takže budu dál říkat milému skoro vše a většinou se spolu nad tím zasnějem. Často mi to pomůže, uleví se mi.

Ještě na závěr chci podotknout, že nejsem typ, který vykecá všechno všem. Aspoň doufám :) Někdy je lepší mlčet. Ale vůči nejbližšímu cítím potřebu upřímnosti hodně silnou. Jak to máte vy?