
O upřímnosti ve vztahu
3. září 2011 v 10:24 | ichos
Komentáře
já se otevřenosti učím od svého muže, kterej je skvělej v tom, že mi umí říct, co si myslí, co cejtí, co se mu nelíbí atp. Já s tím pořád trochu bojuju, ale už mi to jde mnohem líp než na začátku, kdy jsem ani neměla říct, co chci. tak. ale obecně se raději svěřuju mužům než ženám...
Na stará kolena metodou pokus - omyl, jsme se s dědym propracovali ke kamarádskému vztahu. Můžu mu říct všechno, otázkou je, zda mě vůbec vnímá. Někdy o tom pochybuju. Když si chci ale opravdu "pokecat" a pořádně nějaký problém rozebrat, jdu za kamarádkou, nebo za dcerou.
Můj Velvyslanec říká:
"Nejlépe si rozumím v ženském kolektivu - lépe řečeno v ženském kolektivu o jedné ženě a jedné půlženě. Ve mě totiž dřímá půlženská substance, která vyvolává sklon k dlouhovlasatosti, ukecanosti a jiným prapodivným zvykům. Ony ty ženy se někdy baví o věcech, o kterých se bavit chci a páni zase o věcech, o kterých se bavit nechci, takže je jasné, co vyhovuje povšechněji. Tak třeba auta... co je na autech? Sport... co je na sportu? Ale poétičnění a lapání nejistotných pocitů, to je jiná... Plus že je se na co koukat (to je ta mužštější složka, erm) při rozhovoru... Dialogu? Tak! Ta moje jedna žena která dotváří kolektiv, tak té říkám všechno. Až na mrnivá tajemství. Ta mám pro sebe (a jistě se dotýkají jiných žen (já jsem se k tomu zatím nedostal)). Člověk si něco musí šetřit na horší časy...
[2]: Mrnivá. Kývu!
Komu jinému by se měl člověk svěřovat, než tomu, koho má u sebe nejblíže, koho tudíž dobře zná a komu může důvěřovat?! Nikdy jsem neměla taková tajemství, která by nebyla pro uši mého partnera a upřímně řečeno, mě takové to holčičí klevetění, drbání a prázdné řeči, nikdy moc nebavily. V tom jsem asi hodně jiná, já. ;-))