Říjen 2011

Jak to všechno začalo

19. října 2011 v 20:09 | ichos |  Písání
Kapitola první

Procházela jsem se v rodinných domkách, které byly na sídlišti dřív než sídliště samo. Koukala jsem na bílej barák. Bydlí v něm Lída, se kterou jsem se skamarádila na základce. S Lídou jsme se seznámily tak, že nás posadily vedle sebe. Jak prozaické. Lída byla na svůj věk sedmi let velká holka - o hlavu nás všechny na převyšovala a vypadala trochu jako druhá učitelka. Moc jsme se spolu ze začátku nebavily, ale jednou jsem Lídě dala svou svačinu a tak začalo přátelství. Lída měla pořád hlad.
Teď už jsem velká holka i já. Lídu jsem neviděla dlouhou dobu, naše cesty se rozdělily. Mám chuť zazvonit na zvonek, jako jsem to dělala dřív. Ale projdu kolem ze strachu, že bychom si třeba neměly co říct. V hlavě se však roztáčí kolotoč. Moje spolusedící Lída mě ve škole seznámila s Broňou, která v domcích bydlí taky. Ve škole byly obě holky tak trochu otloukánci. Lída velká a při těle a Broňa s brýlema a nemožně oblečená. Daly se dohromady a získaly přezdívku "Socky z domků". Já jsem měla obě holky fakt ráda, ale ráda jsem měla i ty ostatní. Bývaly doby, kdy jsem měla ráda prostě všechny. Smála jsem se s těmi, co se smáli holkám, pak jsem se za to styděla a holek se zastávala. Nechtěla jsem si ale nikoho rozházet, a tak jsem pro záchranu nebo spíš začlenění holek do našeho třídního kolektivu nic moc nedělala.
Lída byla trochu zvláštní typ a navíc trpěla klautrofóbií. Když jsem jeli se školou na výchovný koncert, vymlouvala se, že nemůže, protože musí k zubaři na prohlídku. Učitelka, která už ve školství trávila pár desetiletí a nenechala se snadno oklamat, jí řekla, ať se přeobjedná. Z koncertu se pak bude totiž zkoušet v hudebce. Kdo mohl tušit, že lída nemůže jezdit metrem. Prostě socka, co byste čekali, řekli si všichni a mohli jsme jít na koncert.
Stejně mě to k holkám pořád nějak táhlo. Většinu času jsme se s Broňou a Lídou poflakovaly mezi domky, skákaly gumu a hrály "na třetího". Broňa se zamilovala do sousedova syna Kamila, který byl dvakrát starší než ona (třicátník), takže jsme nenápadně postávaly opodál jeho baráku a občas zazvonily a zdrhly. Kamil vylezl, rozhlížel se a pak mávl rukoou. Slyšel už totiž holčičí chechot zpoza auta. Holky, s váma je sranda, říkám. Bylo mi se sockama z domků dobře, ale ve třídě jsem byla oblíbená, takže i když jsem se s nepopulární dvojkou kamarádila, nikdo se mi neposmíval.
(pokračování příště)

Psaním změnit svět

1. října 2011 v 13:03 | ichos
Na gymplu jsem byla často naší profesorkou češtiny chválená za své slohové práce. Měla mě v oblibě a mé psaní taky, takže mě skutečně často vyzdvihovala. Za třídních schůzek chodila máma trošku v rozpacích, protože mě profesorka nazvala perlou prózy:)
Nemyslím si, že mám nějaký zvláštní psací talent, jen je mi psaní blízké a tenhle způsob vyjadřování mě baví. Pomocí něj si lépe třídím myšlenky. Když jsem byla mladší, psala jsem jako ďas. V létě dopisy kamarádkám, v zimě ty slohy, deníčky, ačkoli u těch jsem nikdy moc nevydržela. Pár zápisů do pěkného nového notýsku a byl konec. Teď píšu na blog a je to jedna z nejoblíbenějších věcí, které na internetu dělám. Ráda si čtu vaše příspěvky a přidám svoji trošku.

Zajímavé je, že často mi bývalí spolužáci z gymplu říkají, že bych měla psát víc, intenzivněji, snažit se prosadit. Přijde mi to divné jednak proto, že moje psaní se mi nezdá výjimečné, jednak proto, že jim moje slohy předčítané profesorkou musely lézt spíš na nervy. A teď zase kamarádka povídá: nezahazuj se v informační agentuře, piš. Její přítel dodal, že bych měla změnit svět. Člověk kouká jako blázen. Ale červíček v hlavě pracuje a možná sem občas napíšu nějakou povídku. Uvidíme. Když mám tolik podporovatelů :)