Život je pes

2. září 2013 v 21:30 | ichos
Už je to tak.

Je mi skoro 28, rozešel se se mnou přítel a já se učím znova žít. Že to přeháním? Ne tak docela. Byli jsme spolu 9 let a já už si ani moc nepamatuju, co bylo před ním.

Dneska jsem byla na cvičení na trampolínách, jumping se to jmenuje. Snažila jsem "vyskákat" všechen svůj vztek a zoufalství a měla jsem dojem, že mám na obličeji napsání "jsem single, kluk mě opustil a já kvůli tomu vyrážím do tělocvičny". Zjevně to na ksichtě nemám, ale připadá mi, že by to tam ostatní mohli vykoukat, kdyby chtěli J

Nejhorší na tom všem je zvykat si fungovat sama. Pokud jsem s kamarády, tak se člověk odreaguje, mluví o něčem jiným, anebo prostě o svých problémech a ti lidi vás nepošlou někam. Pokud jsou to opravdoví přátelé, tak ne. Ale co když zrovna nemají čas? O víkendu jsem chtěla hrozně jet na jeden festival a nikdo nemohl. Sama jsem si netroufla jet, ačkoli jsem nejdřív chtěla. Takže jsem fňukala a při tom šlapala na posilovacím stroji u rodičů, kde teď bydlím. Tragikomický výjev. Potom mě kamarádka zachránila, šly jsme se projít a k ní na víno.

Chtěla bych umět si vystačit sama, ale není to vůbec lehký. Jsem docela společenský typ. Zatím bydlím s rodiči, pak asi budu s kamarádkou, ale dost možná mě bydlení sama nemine. Tedy sama - s mým kokrem, ale i tak. No, nebudu se bát něčeho, co není na pořadu dne, ale chtěla bych být silnější, než jsem. Psychicky, ne fyzicky.)

Řekněme, že už je mi lépe, od rozchodu uplynuly asi 3 měsíce. Během nich jsem se chtěla rychle s někým seznámit a zjistila, že to nejde. Taky jsem si užila báječnou dovolenou v Řecku, stokrát se skvěle nasmála s kamarády, kteří mě v tom nenechali. Poznala jsem nové lidi a stihla se i tak trochu zamiloval, ale ne správně. Taky jsem někomu asi trochu zlomila srdce. Život je pes.

Dneska jsem si říkala, že to celé je určitě největší moje osobní tragédie. Člověk zažil různé průsery a zlé časy, ale tohle je takzvaná ztráta number one člověka. Ztráta důvěry v něj. Ostatní zlé věci, co se mi kdy staly, proběhly třeba v rodině a netýkaly se mě takto přímo. A pak byla jedna negativní věc, to už jsem chodila s přítelem, ale přešlo to a bylo dobře. Měla jsem v něm oporu, respektive brala jsem ho tak. A najednou jsem sama a koukám, jak je to jiný. Jasně, přítel nebyl bez chyb, ale poskytoval mi jistotu. Jasně, já mám taky chyby a hodně. Zpětně vidím spoustu z nich zcela jasně. Hodně jsem na něm "visela", chtěla jsem, aby byl hodně se mnou, vyčítala mu, že má víkendy plné svých aktivit. Ale i tak - brala jsem, že je mezi námi něco, co jen tak nemůže zmizet a ono jo. Stačilo, že se zamiloval a bylo to.

Můžu si vymyslet hromadu věcí. Udělat si řidičák, změnit práci, naučit se konečně vařitJ, sportovat. Není to takový problém. Problém je v tom, že bych se potřebovala zase uklidnit. Mít se ráda a hlavně zvednout si sebevědomí. Pak možná potkám někoho, kdo za to bude stát a kde vznikne něco dobrýho a vzájemnýho. Zatím si ale připadám jako ta houba, co jsem našla dneska u silnice a vítězoslavně ji povečeřela.

Mám červivou nohu.
(;
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Italy Italy | Web | 3. září 2013 v 13:21 | Reagovat

život je pes,no to bych řekla. :))

2 helena-b helena-b | Web | 3. září 2013 v 19:58 | Reagovat

Tady jsem už dlouho nebyla, ale ty jsi se také na dlouhou dobu odmlčela. Teď to chápu. "Co bolí, to přebolí", věř. Tak to na světě chodí. Zase bude líp a možná, že ještě lépe. Všichni jsme si něco podobného prožili. Jenom nic neuspěchej. Držím palce!!

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 3. září 2013 v 20:54 | Reagovat

Na houby pozor!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama